Rodina Lobkowiczů patří k nejstarším žijícím českým aristokratickým rodinám. Jako jediný český rod si Lobkowiczové podrželi své rodové heslo v češtině: „Popel jsem a popel budu“. Nejstarší doložený předek rodu rytíř Mareš z Újezda (ze vsi Újezd u České Lípy) žil v období vlády Karla IV. a měl 3 syny, z nichž nejmladší Mikuláš, zvaný chudý, se stal r. 1401 kutnohorským písařem a za své služby obdržel od krále Václava IV., kromě jiných statků, asi r. 1404 Lobkovice nad Labem, které daly základ rodovému jménu i majetku. Roku 1417 se stal nejvyšším písařem a postupně získává rozsáhlé statky zejména v západních Čechách (hrad Hasištejn aj.). Jeho 2 synové založili 2 hlavní středověké linie rodu: starší větev Hasištejnských z Lobkowicz a mladší větev Popelů z Lobkowicz (později Lobkowiczů). V 16. století se však tato větev Hasištejnských přiklonila k reformaci a její potomci opouštějí Čechy.

Rodina Popelů, potomků mladšího syna Jana, zůstala katolickou, jako např.:

Jiří Popel Lobkowicz (1540-1607) z Vysokého Chlumce, nejvyšší hofmistr Rudolfa II., jeho jmenovec Jiří Popel Lobkowicz (1556-1590) z Bíliny, prezident apelačního soudu, zde vyobrazen na náhrobku v katedrále Sv. Víta v Praze a také další velká osobnost rodu, Zdeněk Vojtěch (1568 – 1628), první kníže z Lobkowicz (1623), dvorní rada a nejvyšší kancléř království českého, který sňatkem s Polyxenou, rozenou z Pernštejna, vdovou po Vilémovi z Rožmberka, získal Roudnici.

Jeho syn a jediné dítě, druhý kníže, Václav Eusebius (1609 – 1677) byl neméně slavný. Zastával funkci nejvyššího hofmistra a ministra a prezidenta tajné a válečné rady. Patřil k největším osobnostem naší historie.

Syn Václava Eusebia a otec Jiřího Kristiána Ferdinand August kníže Lobkowicz nebyl zdaleka tak důležitý jako jeho otec, zastával pouze funkci tajného rady, ale měl 13 dětí se čtyřmi ženami. První syn mu zemřel a titul „ 4. kníže“ získal jeho druhorozený syn Philip Hyazinth, který zdědil zámek v Roudnici a dědičný titul.

Syn Jan Jiří Kristián (1686 – 1753) byl jeho pátý syn a za své vojenské úspěchy u císaře (byl císařským důstojníkem až polním maršálem) si vysloužil titul kníže z Lobkowicz a tím se stal prvním knížetem hořínsko-mělnické větve. A od té doby mají Lobkowiczové dvě knížecí linie

Jeden z jeho synů s Karoline Henriete hraběnkou z Waldsteinu (1702-1780), August Anton Josef (1729-1803), vyslanec ve Španělsku, nejvyšší maršálek a nositel řádu zlatého rouna, se oženil s Marií Ludmilou Černínovou z Chudenic (1738-1790), dědičkou mělnického panství, které tak přešlo do majetku jejich potomků, mělnické větve Lobkowiczů. Měli spolu 20 dětí, z nichž přežily dvě dcery a syn Anton Isidor (1773-1819), který se více než dvorské službě věnoval správě majetku a uměleckých zájmů (byl zakládajícím členem a pak jednatelem Společnosti vlasteneckých přátel umění, dnes Národní Galerie v Praze). Anton Isidor se oženil se Sidonií hraběnkou Kinsky (1779-1837).

Její syn August Longin sice působil také v řadě vlasteneckých a naučných spolků (byl jednatelem Národního muzea), ale stále stoupal i ve své úřednické kariéře a stal se císařským kancléřem a roku 1834 prezidentem dvorské komory ve věcech horních a mincovních. Jeho manželkou se stala v roce 1827 Anna Bertha princezna Schwarzenberg (1807-1883). Výrazným politikem 19. století byl jeho syn Jiří Kristián (1835-1908), nejvyšší zemský maršálek Království českého a poslanec českého sněmu, obhájce českého státního práva.

Jeho nástupcem byl syn Bedřich Lobkowicz (1881-1923) a po něm vnuk Jiří Kristián, který se narodil v Turnově r. 1907. Jiří Kristián byl vášnivý sportovec a známý automobilový závodník, který tragicky zahynul r. 1932 na berlínské autodráze AVUS. Jeho ostatky jsou uloženy, jako u všech mělnických knížat od knížete Augusta Antona Josepha, v rodinné hrobce v Hoříně.

Dědicem se stal Bedřichův synovec Otakar kníže Lobkowicz (1922-1995), dědil mělnické panství v deseti letech. Správu nad majetkem převzal jeho otec Jan kníže Lobkowicz (1885-1952), který měl kromě Otakara se svou ženou Marií Annou hraběnkou Czernin (1899-1965) ještě další čtyři děti, které z rodového majetku nedostali nic. Od roku 1940-1945, za II. Světové války, byl celý majetek v nucené správě nacistů. Celá rodina se odstěhovala do podnájmu v Praze. V r. 1948 po komunistickém převratu byla celá rodina nucena emigrovat a veškerý majetek byl znárodněn státem. Kníže Otakar v emigraci ve Švýcarsku získal doktorát z ekonomie a pracoval poté jako bankéř. Celý život se však toužil vrátit zpět do své vlasti. Jeho majetek, včetně drahenického panství, které zdědil po smrti svého otce, byl restituován (navrácen) Otakaru Lobkowiczovi v r. 1991. V té době mu bylo 69 let. O dva roky později daroval celý majetek svému synovi Jiřímu. Ten se rozhodl drahenické panství věnovat svému bratranci Janu Lobkowiczovi.

Syn Otakara a maďarské hraběnky Susanny Széchényi (1932), Jiří Jan kníže Lobkowicz, současný majitel mělnického panství, se narodil v emigraci ve Švýcarsku v r. 1956. Vystudoval VŠE v Saint Gallen a později se stal velmi úspěšným bankéřem (mimo jiné v Monte Carlu, Zürichu, Paříži, Londýně a New Yorku. V roce 1990 se rozhodl ukončit kariéru v zahraničí a vrátit se do své země spolu s otcem. Do roku 1992 pracoval jako poradce ministra hospodářství a tehdejší federální vlády Československa a do roku 1995 jako poradce ministra privatizace České republiky. Podnikal také v oblasti investičního bankovnictví a energetiky.

Od roku 1992 se kníže Lobkowicz soustavně věnuje obnově a rekonstrukci mělnického a hořínského panství, které dostavěl do dnešní podoby ze svých soukromých zdrojů.
Znovu vybudoval Lobkowiczké zámecké vinařství, podnik, který Lobkowiczové založili již v r. 1753).
V současné době žije Jiří Lobkowicz se svou partnerkou Zdenkou Belas (1978), operní pěvkyní, v levém křídle zámku Mělník.

Mezi rodovými příslušníky byli významní politici, diplomaté, vojáci, dvořané, duchovní, ale i vědci, básníci, cestovatelé. Řada z nich podporovala umění, kulturu, hospodářský i stavební vývoj. Sedmnáct z nich získalo nejvyšší vyznamenání Řád zlatého rouna. Po 800 let patřili mezi české šlechtické rody, které pečovaly o blaho českých zemí. Po staletí tento rod nic nerozdělilo, nikdy nespolupracovali s nacisty, a v minulosti v rámci monarchie hájili práva zemí Koruny české.

Na jejich erbu stojí psáno: „Popel jsem, popel budu“. Toto biblické sdělení není jen zajímavou přesmyčkou, ale i konkrétním upozorněním na linii, kterou založil Jan Popel, zakladatel větve Popelů z Lobkowicz. Jméno Lobkowicz, které vychází ze středověké češtiny, označuje malou obec Lobkovice, ležící jenom několik kilometrů od Mělníka. Představitelé rodu samotného si vždy zakládali na tom, že byli a jsou rodem českým.